Sonda do temné hlavy J.D. Vance. „Miluje vidláky, nesnáší elity. Děcko s velkým příběhem," míní spisovatelka.
Bestsellerová autorka Kateřina Surmanová nahlédla do hlavy amerického viceprezidenta. Co na sebe prozrazuje J.D. Vance ve své knize Hillbilly Elegy? Čemu se po jejím přečtení přestaneme divit?
Šéfredaktor magazínu The Atlantic Jeffrey Goldberg před několika dny odkryl aféru Signal Gate, která ukázala na obrovskou nekompetentnost současné americké garnitury Donalda Trumpa.
Za nebezpečné sdílení tajných informací týkajících se zásahu americké armády v Jemenu by řada Trumpových pohlavárů měla jít od válu, leč prezident nad svými lidmi drží ochrannou ruku. Protože budou loajálně štěkat a kousat každým směrem, kudy se Trump podívá. Jeden ze směrů se klene i k Evropě a obsah „group chatu”, který novinář Goldberg zveřejnil, v ryzí podobě ukázal, jak moc viceprezident JD Vance nemá Evropu rád.
Kde se bere jeho hněv a kritika? Co pohání Vancovy prudké emoce?
Napadlo mě, že by odpovědi mohly být ve Vancově knize Hillbilly Elegy. Podívat se skrze ni do viceprezidentova nitra. A rovnou jsem se dopustil střetu zájmů. :) O přečtení a analýzu Hillbilly Elegy jsem poprosil svou ženu Kateřinu Surmanovou, která je novinářkou a autorkou několika knih včetně bestselleru Šepot z lesa.
Tady je její esej o J.D. Vancovi.
Užijte si čtení, ahoj Ondřej
Dětství s šílenou babičkou
Kdo je, sakra, ten chlap? Co nám to dělá? J. D. Vance, americký viceprezident, provokuje. Je mu sotva čtyřicet, vypracoval se z chudinského městečka do výdělkové i vlivové špičky, vzal si indickou právničku, napsal knihu o kulturních kořenech bídy, a třebaže je to pravicový konzervativec, při první Trumpově kandidatuře raději hodil hlas třetí straně, než aby podpořil osobu, s jejíž politikou nesouzněl.
Evropští liberálové si od něj slibovali opozici a teď nestíhají střídat zklamání s rozhořčením. A třebaže Vance vyniká mimořádnou neomaleností, frustrující překvapení si Evropané navozují sami. Protože Vance nikdy nezastíral, co je zač. Dokonce o tom napsal výše zmíněnou knihu. Svoji anamnézu, deník a výkladový slovník.
Do češtiny se dílo překládá coby Americká elegie, ale tím se odtahuje od toho, co Vance popisuje. Originál se jmenuje Hillbilly Elegy: hovoří i vidlácích, ne o Americe. Vance sám sebe jako vidláka identifikuje, částečně to dělá hrdě, částečně (sebe)lítostivě. O knize se zhusta referuje jako o klíčovém pojednání, díky němuž se zvolení Trumpa nebo Brexit odhaluje ve svých hlubokých příčinách, a je to typicky americká reakce. Protože Vance vypráví příběh od táboráku, dojemnou dickensovskou pohádku o chlapci, který to zvládl.
Potřebuje se pochlubit a taky trochu politovat, potřebuje říct, že šance nejsou rovné. Sám v jeden moment uznává, že ve svých postojích nebo názorech tíhne k sentimentu, k banálnosti, a ta poznámka ho vystihuje. Vance umí použít pronikavý rozum a argument, pochopit a rozpitvat podstatu, včetně sebe sama, a nijak mu to nebrání, aby vzápětí vybuchl a shořel v prudkém výronu emocí.
Pokud se někdo diví, že se stal vlčákem u Trumpových doktrín, že okřikuje a školí evropské lídry nebo kritizuje demokratické političky, že si pořizují spíš kočky než děti – pokud to všechno někoho zaráží, měl by si Vancovo pojednání přečíst. Rodáka zpod Apalačských hor charakterizují rozpory.
Ve zkratce – pochází z dlouhé linie chudých vidláků, jak bílou socioekonomickou spodinu označuje. Občas sáhne po termínu „bílá pracující třída“, jenomže v tom mu často překáží fakt, že velká část lidí – jeho druhů a jeho druhu, jak říká – z přesvědčení nepracuje. Popisuje rozličné historky, třeba jak se kolegovi nechtělo vstávat brzo ráno, pročež dal výpověď, a pak celé dny nadával na Obamu, že kvůli jeho ekonomické politice nemá zaměstnání a perspektivu.
Jeho děda byl dlouho alkoholik, dokud ho babička nepolila benzínem a nezapálila. Babička, která učila vnoučátka a pravnoučátka vulgarismy a celá rodina se té roztomilosti smála, babička, která střílela, vyrážela zuby a vymlátila obchody, když měla pocit, že se někdo otřel o její rodinu: babička, na niž jedinou se mohl, zvláště po dědově smrti, spoléhat, protože matka se potácela mezi drogovými závislostmi a plejádou jepičích vztahů.
Vyrůstal v prostředí, kde po sobě lidi řvali, házeli věcmi, uráželi se, strkali se, fackovali. Ryli hluboko. Stačila malá jiskra, aby škubali vlasy svým i cizím lidem. Dospíval bez otce, v jeho prostředí dominovaly ženy, ty ho ostatně obklopovaly, když slavil zvolení viceprezidentem. Teta, matka, sestra, manželka.
Na vztazích k nim se nejlépe demonstruje, že ve Vancovi je pořád malé dítě, které se bojí, že to nezvládne, že ho každý opustí. Že se jednou probudí a zjistí, že to není americký sen, co se mu děje, ale jenom sen uprostřed dlouhé noční můry. Vance se snaží reprezentovat svůj úspěch jako důkaz, že vidláci si za svoje mizerné životy mohou do velké míry sami. Naučili se svádět vinu na druhé. Na elity, na vládu, na instituce, na úspěšné a bohaté. Jako by to byl jiný živočišný druh. A Vance soudí, že vláda zmůže ledacos, ale hodně toho musí člověk udělat sám.
Musí věřit, že svět je tu pro něj a že na jeho rozhodnutích záleží. Že může věci měnit, že může mít lepší život. Viceprezident mezi svými rodnými druhy – a tím myslí bílé modré límečky – shledává víc pesimismu a pocitu životního zmaru, než kolik vykazují o dost chudší hispánské nebo černošské komunity. Je to o přístupu, míní.
Provádí břitkou, obnažující analýzu sebe sama, svého života a rodiny, otčiny, kulturního a socioekonomického kontextu: nejostřeji vidí do lidských pohnutek a strachů, vůči svým vidlákům se vyučil v obrovské empatii. Na vyšší, dejme tomu vědecké, úrovni neříká nic nového, vychází do velké míry z cizích studií a citací.
To, co na Vancovi fascinuje, to, co z jeho knížky udělalo bestseller a z něj hvězdu, je příběh. Starý dobrý americký příběh odvyprávěný se starou dobrou americkou lehkostí. Čte se to samo, jako mýdlová opera. A spíš než sociologicky je knížka zajímavá psychologicky.
Ježíš, Amerika a rodina
Jeho dospívaní stalo za houby. Je do jisté míry okouzlený sám sebou; kam se dostal. Do jisté míry se mu není co divit. Kdo by věřil, když nemohl spát v domě, kde sjetá matka házela nádobím po pátém náhradním tatínkovi? Unikl. A příběhy píšou přeživší. Vítězové. Kus jeho duše bude napořád v tom domě plném křiku a dospělých, kteří dávají prachmizerný příklad.
Pro dobré vzory si šel do armády. Protože všecko, co píše, směruje k témuž, sděluje totéž: chce silnou ruku, koule, chce řád a pravidla, chce heroismus, i kdyby byl bláznivý. Žil s babičkou, o níž sám říká, že byla šílenec. „Byla by pro mě zabila,“ píše a na historkách dokládá, že to není láskyplná nadsázka, to je holý fakt. Ten Trump už nevyznívá tak překvapivě, že?
Sloužil v Iráku, civilní oblast, pak na tiskovém oddělení jedné z největších základen. Hovořil s médii, snímaly ho kamery, stál po boku vysokých šarží a vedl si dobře. Všimli si ho, ocenili a odměnili. Oplácel jim loajalitou. To zní taky povědomě.
Umí pojmenovat konspirace z řetězových mailu, umí pojmenovat nedůvěru v klasická média a žumpu internetu, nebezpečí podryté nedůvěry vůči oficiálním institucím, umí zaujmout intelektuální distanc. Ale citový? Ani náhodou. Pochází z dlouhé generace nitroglycerinových choleriků.
Nenávidí to, co nazývá elitami, protože se jimi necítí být, a strašně moc chce. A už dávno je. Hurónskou rétorikou, sociálním sentimentem a pravicovým konzervativismem, k němuž přimíchal katolický fundamentalismus, si Vance řeší svůj vnitřní rozpor, pocit zrady na soukmenovcích-vidlácích, provinění toho, kdo přežil. Splácí dluh, který neuděl, ale který ho tíží. Popisuje – a doslova pojmenovává –, že uctívá tři božstva. Ježíše, Ameriku a rodinu, potažmo komunitu. To je trojúhelník, v jehož středu se vrší všecko, co o Vancovi potřebujete vědět, abyste se už nemuseli ptát: Cože? Proč?
Jeho přerod neexistuje. Dříve se sice vyjadřoval kriticky vůči Trumpovi, ale mluvil o nedůslednosti jeho politiky. Obsah sdělení mu konvenoval vždycky. Kritika odtažitých elit, odříznutí od potřeb lidí práce, izolacionismus a protekcionismus, konzervativní adorace rodiny a komunity, božské postavení církve a Spojených států: to byl celou dobu on. Jenom to ve své elegii vykládal Američanům o Američanech a teď tutéž rétoriku používá na Evropany, potažmo Ukrajince. Není to Vance, co se změnilo: jen jeho momentální cíl.
Díky za přečtení, Kateřina.
PS: Pokud je na vás současná Amerika příliš hrůzostrašná, můžete si v květnu obstarat Slepé cesty. V nich padnou temné časy na střední Čechy. Bubáci budou, ale žádný z nich tak skličující, jako to umí realita.
